Bez vrby

31. října 2011 v 21:19 | (Ta)jemná kakaová |  Jedním dechem
Závislost. Slovo, s nímž zápasí nejspíš každý z nás. Osmnáctiletý Ital, co se nedokáže odpoutat od svých milovaných rodičů, žena ležící poprvé na opuštěné manželské posteli, abstinující alkoholik hypnotizující zakázanou flašku vína, nebo dokonce pubertální dítě zahazující otupělou žiletku. A bez oněch věcí se jim život obrátí naruby, jak v dobrém slova smyslu, tak ve špatném.



Chodila za ní rok. Po pěšince vyšlapané v poli zdobeném vysokými klasy zlatavého obilí. Pamatovala si na jarní vůni šeříků, na myšlenky, s nimiž se potýkala. Milovala to. Dávala si každodenní siestu, procházku zapomnění, nových začátků a přílivu energie. Mířila za svou drahou vrbou. Sedala si do jejího stínu, jako vodník dopřávala přepracovaným chodidlům lázeň v ledové tůňce. Pročesávala dlouhé vlasy zpovědnici, která slyšela veškeré detaily pramenící ze ztrápených zážitků či euforických období. Staly se nejlepšími kamarádkami. Co slza, to útěcha, co radost, to potlesk..

Kalypsó na rok odjela do Anglie, aby splnila osnovy přijímacích zkoušek na prestižní školu. Ani se neobtěžovala odnést si domů cestovní tažky. Hned vyrazila do nostalgického území. Těšila se, až se dotkne svraštělé kůry mlčenlivé naslouchatelky. Těšila se, až zase opráší ten zapomenutý pocit porozumění, oboustranné tolerance a v neposlední řadě, až uslyší její bezhlasný zpěv o životě. Nedbala na bolest nohou, nadšení zaujalo místo "benzínu".
Už z dálky poznala téměř vyschlé koryto říčky. Tentokrát však nezaslechla ševelení dlouhých copánků spletených z podlouhlých listů. Neviděla poletovat hejno vlaštovek. Místo toho spatřila plakající rozcuchaný pařízek.
" Ne!" zavřeštěla. Věděla, co pohladí místo rozložitého spokojeného kmene. Věděla, co provedla místní demoliční agentura, do jíž asi pošle výhružný dopis. Zničila ji.. Část Kalypsó zemřela. Osten, který nevyjme ani nejzkušenější chirurg. Mluvené zápisky, útržky nádherných, i depresivních chvil strávených nad plápolající nadějí ležící ve starých rukou usměvavého stromu. Po všem zbyla obrovská díra v srdci a vzpomínka spouštějící truchlení.

Co bez své milované vrby bude dělat?
Zmizí někdy ta bolest?

A obrátí se jí život naruby?


Zdroj obrázku: Marie Brožová
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Penelope Eleanor O'Connel | Web | 31. října 2011 v 21:32 | Reagovat

To je smutné... :-( Kapou mi po tváři slzičky, když tohle čtu. Dokážu si to živě představit, jak se asi cítila. :-( Chudák vrba...

2 Mischa | Web | 31. října 2011 v 21:44 | Reagovat

David Spilka je z 3. superstar :)

3 katty | Web | 31. října 2011 v 22:04 | Reagovat

moc krásne a krásny des ;-)

4 restless-girl | Web | 1. listopadu 2011 v 17:25 | Reagovat

Jde z ní strach? :D Co ti na ní přijde děsivýho? :)

5 restless-girl | Web | 1. listopadu 2011 v 17:28 | Reagovat

Tohle je krásnej příběh. Málem jsem se z toho rozbrečela. Je to hodně citlivý. :) :(

6 Krasivija | Web | 1. listopadu 2011 v 17:44 | Reagovat

Ani nevíš, jak s nima soucítím. Jak s Kalipsó, tak s tou vebou.
Já bych asi taky byla rozhořčena, kdyby mi někdo pokáce lípu na autobusové zastávce, nebo oblíbený dub.

7 Ebolin | Web | 1. listopadu 2011 v 19:17 | Reagovat

Je to trochu depresivní, ale dobře pojaté ;-)

[4]: jo ten komentář jsem četla...strach? to né...jsou sice vážné, ale ve stylu WOW

8 Evil | Web | 1. listopadu 2011 v 21:47 | Reagovat

nádhera.. soucítím.. taky miluju stromy.. často jsem se jim svěřovala.. nikomu jinýmu jsem nechtěla.. teď mám přátelé.. a blog.. a je to zase jiný.. ale stromy mají bezednou duši, která nikdy nezklame :-)

9 Petr H | E-mail | Web | 2. listopadu 2011 v 10:08 | Reagovat

Stromy mají duši, jsem o tom přesvědčený. Rád se procházím v lese, je to tak uklidňující a nabíjí energií. Tenhle příběh je hodně smutný, ale krásně napsaný.

10 Vendy | Web | 2. listopadu 2011 v 21:16 | Reagovat

Tak se asi cítí každý, kdo opustil místo, které miloval - a po návratu je nenašel.
Nebo spíš, našel, ale úplně změněné.

11 Catherine Billie Pierce™ | Web | 2. listopadu 2011 v 21:51 | Reagovat

Joj ! Ten příběh mne dostal. Každý má nějaké své místo k odpočinku , kyž o něj příjde je to vždy ošklivé.

12 Krasivija | Web | 3. listopadu 2011 v 0:48 | Reagovat

Jinak, už mám blog znovu obnovený.

13 Mniška | Web | 3. listopadu 2011 v 13:41 | Reagovat

Tak to mě bolí za ní...Myslím, že bych si dovedla představit to neuvěřitelné zklamání, poté, co bych se těšila na někoho tak známého a někoho mně tak důvěrného. Bolí mě to i za ten strom, protože málokdo si dneska připouští, že i stromy žijí, nevíme sice, jak vnímají, pravděpodobně asi ne, ale stejně to nemůžeme s jistotou vědět.
Znám to. U nás před barákem rostla nádherná sakura a vždycky, když přišlo rozkvetlé jaro, byla radost na tu sakuru pohledět. Jednoho dne prostě zmizela. Nikdo se na nic neptal. Prostě byla nemilosrdně zlikvidována. A proč? Kvůli hloupému, zakouřenému parkovišti...jakoby nám auta pomáhala stejně jako ty stromy. Nemůžu uvěřit tomu, jak mohou být lidé hluší vůči přírodě.
No, vidíš, teď se tu rozčiluji, to proto, že svým příběhem umíš čtenáře vtáhnout do děje. A to je známka kvalitního čtení.

14 Lukky | Web | 4. listopadu 2011 v 16:59 | Reagovat

Krásne a pritom smutné... :)

15 Ebolin | Web | 6. listopadu 2011 v 16:25 | Reagovat

Ále, to není pravda, můj blog je obyčejný a nezajímavý, co teprve ten tvůj :D

16 Mai | Web | 15. listopadu 2011 v 18:56 | Reagovat

nutíš mě přemýšlet, což u tohohle tématu bolí.
fixace na něco je nebezpečná - já byla fixovaná na svoje pero a když se zlomilo, měla jsem pocit, jako kdyby mi umřel kamarád. byla jsem zoufalá, když mi umřelo kotě.

17 Monica Otmili | Web | 26. prosince 2011 v 14:10 | Reagovat

Smutný příběh a bohužel pravdivý.
U nás vykáceli před pár lety alej krásných, 200 let starých stromů (už jsem i zapoměla, co to bylo za druh, myslím, že lípa) prý kvůli nějaké chorobě a že hrozilo, že na někoho spadnou. Prd choroba. Vysadili sice nové, ale to bude trvat dalších 200 let, než budou ve stejné kráse.

Vrby mám ráda, poblíž máme jednu, na níž si hrály snad tři generace dětí. Hnedka vedel ní teče potůček, který jsme čistívali. Dá se po ní lézt, hrát si tam na cokoliv. Je v ní část mojeho dětství, doufám, že jí nikdy nepokácí.

18 Eressiel | Web | 12. února 2012 v 15:16 | Reagovat

Svými slovy si mě celou v táhla do krásného, sic smutného příběhu. Pro Kalypsó to muselo být těžké, ale pro vrbu ještě horší. Ale to nic nemění na tom, že příběh je procítěný a vsadím se, že naždibává srdíčko každému čtenáři. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama