Malý princ, co slova posypává kakaem 1/2

1. března 2012 v 22:24 | (Ta)jemná kakaová |  Malý princ
" Víš, co bych ti chtěl říct?" zašeptal Bílý čaj ke Kakau, " tvá vůně je plná lásky, andělské, bezpodmínečné, chutnáš jako mír vládnoucí v krystalujících jeskyní. Básníš, hladíš, pláčeš, modlíš se - již svým jemným vzhledem vzbouzíš pokornou touhu."



Za působení čerstvého, březnového vánku se z hlubin fantazie vynořilo pět nádherných příběhů zrozených v chodbách fantazie pěti malých/mladých princezen. Všechny zazářily jako hvězdy na dnešním, nočním nebi, kterému kraluje samotná veledáma Večernice. Úderem včerejší dvanácté hodiny večerní se zastavila pošta ze Zemí na konci duhy. Do každé jsem byla mile pozvána a uvedena s veškerou parádou. V mlhovinových polštářcích mi bylo podáno kakao tvořené lžičkami příběhů. Oáza čajové čarodějky Mnišky, louka červánkové elfky Ash, svět kouzelné vědmi Lucerny, vyhřátý kobereček u krbu v pohodlí domova Eressiel, království na dně podmořského světa mořské víly Ebolin - ach ano, úchvatné kousky Vesmíru!

... jenže před pár týdny se bývalé (Ta)jemné kakaové, co by nyní měla svou přezdívku změnit na " (Ta)jemnou jarní", napadla hrůzostrašná věc. Tehdy se rozhodla, že vybere nějakého vítěze. Samozřejmě se na ní lehce zlobím! Protože si vůbec neuvědomila, jak odlišné, ač pozoruhodné, jsou střípky spisovatelských rájů. Možná se nechala zaslepit četbou, zamilovaností nebo přehnanou soustředěností na blogerské společenství, ale ... slib zkrátka vyplním!

Prosím vás, před každou povídkou si vzujte boty a na rtech si vykouzlete úsměv ( pokud se neobjeví, nevadí ;) )

*******



Mniškopis:

"Snílek ztracený v dnešním moderním světě. Idealistka uprostřed krutého a nespravedlivého. Filozofka ve světě, kde pro mnohé filozofie neexistuje. Jsou to dary nebo prokletí, když svět nechce naslouchat?

A tak se snažím bojovat s dnešní společností a přežít mezi lidmi, kteří mi nerozumí. Slučovat nereálné s normálním. Nebo je od sebe oddělovat?
Na obranu před světem jsem vyzbrojena svými šesti osobnostmi, které se od sebe navzájem liší. A přesto jsem je v sobě všechny sloučila dohromady; Mystik, Temný netopýr, Dítě, Filozof, Srandista, Romantik. To jsem já. A chtěla bych být jiná? Nikdy. I když si často připadám, že do tohoto světa nepatřím, protože si "tam venku" připadám často nepochopená a zrazovaná. Snažím se však vybojovat si své místo na slunci a nevzdávat se, ať už je situace jakákoli.
Miluji přírodu, zvířata, jednorožce, knihy, noční oblohu, hudbu, tanec, historii, záhady, barvy, umění, vědění, Boha i magii.
Přála bych si být moudrá, abych se dokázala v životě dobře rozhodovat a být prospěšná i druhým. Jelikož toho mám na srdci neustále mnoho, chtěla bych, aby mi lidé naslouchali a snad také proto si vedu blog, své království, kde jsem sama svou paní.
Rozhodně bych také ráda vydala knihu (můj rozpracovaný psychologický a filozofický fantasy román).
Ráda mám své malé morčátko, psaní, fantazírování, zpívání, filozofování a psychologii; analyzování osobností.
Mým životním mottem je jít po zlaté střední cestě a nikdy se nevychýlit z rovnováhy na jednu nebo na druhou stranu. Ostatně pokaždé když něco dělám, nevědomky a zcela automaticky po této zlaté stezce kráčím, dokonce i ve svých myšlenkách, kdy musím znát ve všem "pro" i "proti". Možná, že o tom také svědčí má věčná nerozhodnost.
Nemám ráda nespravedlnost, pomlouvání, křivdění někomu, hanění věcí bez přemýšlení, ignoraci, násilí, sprosté lidi, kouření a znečišťování přírody, stejně tak její nadměrné zneužívání, týrání dětí a zvířat."

*****

Poselství kakaové Mantulie


Už s prvními ranními paprsky slunce jsem se radostně vítala v rozlehlé královské zahradě, kde jsem časně z rána sázela nové kvítky Selteny. Jakmile slunce spustilo své zlaté vlasy až k nám na zem, všechno kolem se začalo probouzet. Tmavomodré květiny na stromech Noctalie se pomalu otvíraly, aby mohly jejich zářivě žluté pestíky načerpat novou energii a saténově hebká modrozelená tráva, jíž říkáme Peřinka, se dala do tance v rytmu neslyšných a lehkých větrných vánků. Zahradou, obrovskou jako ovocný sad, se šířila vůně probouzejících se květin.
Radost přírody z vycházejícího ohnivého oka nebe byla tak nakažlivá, že jsem si musela začít prozpěvovat. Tu a tam se ke mně přidali přilétající ptáčci, jejichž zvučné hlásky jako by byly darem od samotných múz.
"Alaanet! Snídaně už je hotová!"
V tu chvíli už se přede mnou vznášelo drobné stvoření, podobné malé ještěrce s pestrobarevnými motýlími křídly. Byl to můj dlouholetý přítel, vílí drak, jehož jsem si zvykla oslovovat Spri. V celé naší rozlehlé říši elfů není vílích draků mnoho k nalezení. Snad je to tím, že jsou to velmi plaší tvorové, kteří se snaží být kýmkoli neviděni.
"Pojď se mnou, Alaanet, už mám hrozný hlad," přemlouval mne Spri s s naléhavě prosebným tónem, aniž by přitom musel pohnout ústy. Jeho slova se vznášela přede mnou, jako by byla vyslovena samotnou myšlenkou.
Jeho naléhání mě donutilo k soucitnému úsměvu.
"Nuže, pojďme," vybídla jsem svého dračího motýlka a už se měla k odchodu do nedalekého královského paláce, když tu náhle mě cosi donutilo se zastavit.

"Přidejte mi, má pážata,
přidejte mi ještě trochu!
Napojte tu ta mláďata
mlékem z kouzelného prachu!

Dlouho budeme si hrát,
pít kakao tisíckrát!
Přidejte mi, má pážata,
přidejte mi ještě víc!"

"Děti," vydechl Spri zamyšleně a usmál se na mě.
"Ano. Zpívají si kakaovou písničku."
"Můžeme si dát k snídani taky kakao," prohlásil zvesela vílí dráček, třepotaje přitom svými křídly tak rychle jako kolibřík. Veselé barvy jeho křídel rozmazávaly barvu vzduchu.
Dětský zpěv mi však rozvířil myšlenky a vzpomínky.
"Vzpomínáš si, jak se kakaová písnička zrodila?"
"Není tomu tak dávno, abych si to nepamatoval," přitakal Spri.

"Čaj, pomněnkový džus nebo kakao?" optala se mne služebná zdvořile.
"Pomněnko- počkejte," zarazila jsem se. "Kakao? Co je kakao?"
Můj zrak pátravě spočinul na mých vznešených rodičích, kteří se u stolu usadili naproti mně. Zde seděli král a královna hrdé elfí země Falandgrie.
Zatímco si král naléval z ozdobné, skleněné konvice prazvláštní nahnědlou a hustou tekutinu, významně se na mě usmál.
"Je to lidský vynález, Alaanet, vyrábí se z kakaových bobů. Při naší nedávné audienci u krále Baltara jsme byli tímto nápojem obdarováni a z jeho přátelské vůle jsme získali i recept pro jeho výrobu."
"Ochutnej, Alaanet, je sladké," dodala královna s laskavým úsměvem a v její tváři, zdobené jemnými a půvabnými rysy, se zračilo vzrušení.
Bez jakéhokoli dalšího slova nebo pobídnutí mi služebná ihned nalila kakao do skleněné číše, stojící na stole přede mnou. Spri přiletěl zvědavě blíž a usadil se na stole, aby i on zjistil, co je oné kakao zač.
Uchopila jsem číši a opatrně si zavdala doušek nápoje, z něhož se slabě linula sladká a příjemná vůně. Hned mě napadlo, že by to mohlo být čímsi oslazené mléko. Ale bylo v něm ještě něco jiného, nejspíš právě to, čemu se říká kakaové bobky, nebo jak to otec říkal…
Všichni přítomní u stolu na mě hleděli napnutí jako struny u harfy a čekali na můj verdikt. Musela jsem se napít znovu. A ještě jednou. Zazněl slabý smích.
"Hmm. Je to jemné. Takové…dobré, vážně dobré! A co jsou to ty kakaové bobky?"
Tentokrát už se všichni přítomní rozesmáli nahlas.
"Kakaové boby, Alaanet," odpověděl trpělivě král s úsměvem na tváři, kterou rámovaly dlouhé, čokoládově hnědé vlasy, jež mu splývaly na prsa. "Jsou ze stromu, kterému my říkáme Mantúlie. Z něj se získávají kakaové boby."
"Mantúlie? Ale ta přece roste normálně v lese," podivila jsem se. Skoro jsem odmítala věřit tomu, že by lidé vynalezli něco tak dobrého dřív než elfové, zvláště když se jednalo o plody, které u nás rodí nejeden strom.
"Lidé vyrábějí i jiné skvělé věci," odpověděl mi na mou nevyřčenou otázku král, jako by slyšel mé myšlenky vířit v hlavě. Hned pokynul usměvavé služebné, která do té doby postávala u stolu s konvicí, zdobenou křišťálovými, ledovými květy, aby nalila kakao také do maličkého poháru pro mého malého přítele, který zatím zvědavě očichával mou číši.

Kakao pro mě bylo velkým překvapením a zároveň i potěšením, stejně jako má zahrada za vycházejícího a zářivého vládce nebes. Proto mi to nedalo a já se musela hned po snídani vydat do lesa, který ze všech stran obklopoval naše nevelké městečko. Toužila jsem se zblízka podívat na kakaové boby Mantúlie. Spri samozřejmě letěl se mnou.
Jen pár kroků a země se změnila, půda změkla a navlhla. Když jsem na svých bosích chodidlech pocítila jemnou lesní hlínu a porost, jako by do mě začala proudit nová energie. Všude kolem rostlo tolik svěžích a nádherných stromů a rostlin, že bylo pro sluneční paprsky velmi obtížné proniknout skrz ta zelená těla lesa. Vzduch zhoustl, neboť se zde díky zdejší flóře drželo mnohem více kyslíku.
To vše mi dodávalo novou sílu. Duch lesa. Ten do mě pronikal. Zdalipak je i člověk schopen zachytit ho ve svých plicích?
Ta oživující energie mě nutila jít, běžet, rozletět se bez křídel. A dlouhé zelené šaty za mnou vlály jako by se mnou nestíhaly utíkat. Jen Spri letěl kousek přede mnou.
Náhle jsme se oba zastavili. Před námi stálo několik nízkých stromů Mantúlie. Z jejich větví i kmenů vyrůstaly velké žluté plody, které se nedaly přehlédnout. Elfové je samozřejmě znali a používali je po dalším zpracování jako přísadu do různých pokrmů. Ale vyrobit z nich kakao? Ti lidé se nezdají být tak kreativní.
"Překvapuje tě to?" zeptal se mě Spri se zájmem, jako by zaslechl mé nevyřčené otázky.
Ano, odpověděla jsem si v duchu, ovšem ta otázka zhmotněná ve vzduchu mě donutila se zamyslet. Proč by mě to mělo překvapovat, proč bych si měla myslet, že lidé jsou hloupější než elfové? Co mě k tomu vede? To, že lidé nemají vrozený cit pro přírodu není jejich vina. Proto jsou lidé, nikoli elfové a nemusí kvůli tomu být hloupější.
"Možná, že nakonec ani ne, že?" ubezpečil se Spri po tiché odmlce. Znal mě už velmi dlouho a věděl, že než zodpovím nějakou otázku, musím si svou odpověď dobře promyslet. A také uměl číst z mých tváří a jejich výrazu.
"Jen mi přijde zvláštní, že stejný plod dokážou různé rasy využít jinak. Proč jsme nepřišli na to, že díky kakaovému bobku můžeme osladit mléko, aby bylo tak dobré?"
"Kakaový bob," opravil mě pohotově Spri.
"Kakaový bob," zopakovala jsem pro opravu a zatřásla hlavou.
"Alaanet, sama znáš odpověď. Víš, že každý přemýšlíme jinak," připomněl mi vílí drak laskavě.
Zvědavost mi však neustále pulzovala v žilách a já s posvátnou úctou utrhla jeden velký žlutý bobek - totiž bob. Klekla jsem si na jedno koleno a zpod dlouhé sukně šatů jsem vytáhla stříbrnou dýku, kterou jsem rozkrojila tvrdý plod Mantúlie.
"Ty jsi tak zvědavá, Alaanet," utrousil do ticha Spri a usadil se na velkém kameni, aby lépe viděl na právě rozpůlený kakaový bob. Ani on nebyl o nic méně zvědavý než já.
Dýku jsem zase schovala zpět pod šaty a vzala do ruky půlku bobu. Uvnitř se choulila hnědá semena do bílé peřinky dužiny.
"Kakao," vypadlo ze mě zamyšleně.
"Kakao?" ozvalo se mi náhle za zády.
Pohotově jsem se ohlédla a vstala ze země. Přede mnou stála skupinka udivených dětí. Nejspíš mne sledovaly. Spri vzlétl a usadil se mi na rameni.
"Princezna má kaako?" vypískla elfí dívenka a prodrala se skupinkou dětí dopředu.
Jen pohled na ty roztomilé děti stačil na to, aby elfovi rozkvetl úsměv na tváři jako sluneční orchidej.
"Kakao, Eleonor," opravila jsem dívenku a s půlkou bobu, jež jsem stále svírala v ruce, jsem přistoupila ke skupince dětí, které se kolem mě zvědavě shlukly. Klekla jsem si na kolena, aby vše děti snáze viděly.
"Ale to je z Mantúlie," zaprotestoval hoch, když rozpoznal žlutý plod.
"Ano, správně," pochválila jsem ho, "ale lidé tomu říkají jinak než my. Pro ně je to kakaový bob a z těch hnědých semínek vyrábějí kakao."
"Proč?"
"Jak?"
"Co to je?"
"Myslím, že je na čase vám to ukázat."

"Přidej mi ještě!"
"Já chci taky!"
"Plosííím!"
Kolem mě se prohánělo několik dětí s číšemi ve svých ručkách. Služebné pomalu nestačily nosit konve s kakaem, které se tu pilo ve velkém. V královské jídelně bylo rušno a dětské hlásky se odrážely od vysokých stěn místnosti. Najednou zde zasvitlo tolik radosti a smíchu jako světlo ve tmě. Spri vzrušeně poletoval sem a tam a hrál si s dětmi na honěnou. Jeho pestrobarevná motýlí křídla vybarvovala vzduch jako růžové, žluté a oranžové pastelky.
"Faleris, netušil jsem, že spolu máme tolik dětí," zažertoval král, když vstupoval majestátním krokem po boku královny do velkolepého jídelního sálu.
"Kakao?" nabídla jsem svým rodičům a s uctivou poklonou jim podávala pohár s mléčným nápojem. Královský pár s děkovným pokynutím hlavy číši přijal.
"Kdo by kdy tušil, že tu bude takový povyk kvůli lidskému kakau," odtušila královna a přiťukla si s králem.
"Přidejte mi!"
"To je ale kouzelný prášek!"
"Kakao, móc kakaa!"
Nadšené dětské výkřiky zaznívaly ze všech stran.
"Hymnu! Zazpíváme si kakaovou písničku," navrhla jsem nadšeně a děti se u mě začaly srocovat, aby se novou kakaovou písničku naučily.

"Přidejte mi, má pážata,
přidejte mi ještě trochu!
Napojte tu ta mláďata
mlékem z kouzelného prachu!

Dlouho budeme si hrát,
pít kakao tisíckrát!
Přidejte mi, má pážata,
přidejte mi ještě víc!"


*****
Mniščina hlavní postava, tedy princezna s neuvěřitelnou radostí z poznání kakaa mi připomněla ji samotnou, ani nevím proč. Možná tou osvobozující energií přirozené zvědavosti. Když jsem si poprvé usrkla z šálku, přišla zvláštní odezva. V čokoládové něze se nepatrně leskla třešnička. Byla sladká, šťavnatá, jako letní prázdniny - připomněla mi šum moře, barvy zapadajícího slunce..


********

( nahlédnutí do jejího srdce převedené do textu chybí, ale nevadí!)


Prvorozená


Před mnoha a mnoha nedozírnými lety, kdy ještě planeta Země byla do vesmírných plenek oblečena a nebylo jí více než pár desítek let, život ještě v podobě, kterou známe my dnes, byl pouhou nejasnou představou Budoucnosti. Takovou, která ještě nezačala nabírat žádných zřetelných tvarů.
Avšak to nezabránilo matce Přírodě, Bohem vyvolené vládkyni nově stvořené planety, aby začala Zemi měnit.
Právem se jí nelíbil oheň a prach, který ji zdobil, a stále více jí tu chybělo něco jiného. Krásného a voňavého, co by rozsvítilo sinavý zemský povrch a donutilo koutky úst se smát.
Dny upadaly do temnoty a noci se rozzařovaly a matka Příroda stále procházela svým novým domovem a hluboce přemýšlela. Nespala. Neodpočívala.
Když se po několika probděných nocích konečně posadila na lávou rozehřátý kámen, aby ulevila svým zmoženým údům, padl na ni silný stín zklamání a strachu. Bůh jí dal moc, aby ze Země udělala domov. Domov plný barev a radosti. Zatím tu ale jen sedí, neschopna jakéhokoli vymýšlení. Nenapadá ji nic. Nic, co by se alespoň krůčkem přiblížilo představě Pána.
Cosi jí zastudilo na její po růži zbarvené tváři. Kapka smutku. Lehce a pomalu setřela slzu svým dlouhým ukazováčkem a podepřela si dlaní bradu.
Víčka jí stále více těžkla a ona už je nedokázala, ač se snažila, seč mohla, udržet. Únava byla silnější a protentokrát boj vyhrála. Matka Příroda se oddala dlouhému, osvěžujícímu spánku.
Byl možná bezesný, ale tak jako spala Příroda, její myšlenky byly vzhůru. Pobíhaly po její rozbouřené mysli sem a tam a drze se vkrádaly i do těch nejtemnějších a nejvzdálenějších koutů. Jak ale měnily svoji polohu a chtěly poznat nové a nové části mysli, začaly se některé pomalu spojovat. Byly si tak blízké a natolik si rozuměly, že spolu dokázaly bez problémů hovořit.
Pak se matka Příroda probudila. Stále ještě byla trochu zmatená. Brzy však pochopila. Z celého toho zmatku se zrodil nápad. Konečně!
Již déle nečekala. S lehkým úsměvem na rtech se rozhlédla kolem sebe. Viděla jen oheň a prach. Klekla si na rozpálenou zem a jemným dechem zchladila malý kousek planety. Potom na to samé místo položila dlaň. Jediným pohybem smísila prach a spálené kamení do jednoho jediného kousku. Když potom procedila tuto nově vzniklou hmotu skrz dlouhé chladné prsty, ta změnila nejen barvu, ale i svoji původní konzistenci. Byla vlhčí a tmavší a ztratila šedavou barvu, která byla zaměněna za příjemnou očím lahodící tmavě hnědou. Jeden koutek rtů se stáhl do ještě znatelnějšího úsměvu a matka Příroda uznale pokývla hlavou nad svým vlastním dílem.
Potom ale pokračovala. Vzala znovu kousek té podivné hmoty. Tentokrát jen mezi dva prsty a chvilku si s touto součástí země pohrávala.
Nakonec si to, co z toho vzniklo, položila na svoji vrásčitou dlaň. Nebylo to nic převelikého a ani moc krásy z toho nesálalo, ale i přesto matka Příroda cítila, že stvořila něco, co jednou bude měnit osudy lidstva. Jemně pozvedla tuto věc směrem k Slunci, aby si ji prohlédla. Její barva ji uchvátila. Vzdechla.
Potom to vzala, vložila zpět do stejně barevné, ovšem oproti tomuto sypké, hmoty a zakryla tak, aby k tomu alespoň pár blahodárných paprsků slunce mohlo.
"Caacao, tak ti budu říkat!" pronesla směrem ke svému výtvoru a s prosbou v očích vzhlédla k nebeskému zlatu.
"Předej mu svoji energii. Vždyť to pro tebe není nic příliš složitého!"
A opravdu nebylo. Každý den obdarovávala velká hvězda Caacao svým teplem a jasem. Po nedlouhé době se na místě, kde bylo jen pouhé hnědé nic, objevila vůbec první rostlina. Matka Příroda byla spokojena s tím, co stvořila. Poznala tak, že i ona dokáže díky jí dané moci a schopnostem opravdu přetvořit nehostinnou Zemi v něco krásného. Caacao, neboli Prvorozenou, to začalo a dosud to ještě stále neskončilo. "Stále je co měnit," říkává Příroda s úsměvem.


****
Ash se trefila - pro Matku Přírodu, mou spasitelku, zachránkyni, naší krásu, bych obětovala cokoliv. Při čtení skrze řádky vykukovala neposedná stébla trávy, aby se podívala, co na krajinu snů říkám. Dočkaly se samé chvály! Naháněly husí kůži, přinášely spokojené vzdechy, pozitivní emoce.. Však řekněte sami! :)
******
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucerna | Web | 1. března 2012 v 22:38 | Reagovat

Citala som to jednym dychom.. nadhera :-) obydve su krasne! :-)
Prave som bola u Ebolin a ta uz zverejnila tiez svoju sutaznu poviedku. Tak ma napada.. neda sa stej sutaze odhlasit? Az si neurobim mega hambu 8-O :D

2 Ebolin | Web | 2. března 2012 v 7:59 | Reagovat

Nádherné... Úchvatné...
Máš pravdu, jsou to neobjevené střípky vesmíru, na které se smíme dívat...

3 Le fille Ash | Web | 2. března 2012 v 9:51 | Reagovat

Ach ano... omlouvám se, (Ta)jemná kakaová. nějak jsem úplně zapomněla sepsat to, jak říkáš "nahlédnutí do srdce" Nevím, jak se to stalo. Zřejmě jsem pro oči neviděla... :-|

4 Eressiel | Web | 3. března 2012 v 17:31 | Reagovat

Krása! Oba příběhy mají úžasnou atmosféru, dýchají neskutečnou silou avšak s lehkostí. Obě dívky mají hlubokou slovní zásobu pramenící až u kořenů Matky Země. Jejich slova mi na tváři neustále kouzlily radostné a slastné úsměvy. :)
Však už i Tvé úvodní Slovo mě patřičně navnadilo a rozveselilo. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama