Matka Příroda

12. března 2012 v 20:35 | (Ta)jemná kakaová |  Jedním dechem
Stala se vlnami, které se třisnily o achátová království, rozplynula se v našich slovech jako pouhá pára nad hrncem, avšak chutnala po jarním dešti. Byla, je, bude stále živá, i když každým hrubým slovem umírá. Nikdy nepřestane milovat..



Něžně se proplétala mezi větévkami kvetoucího šeříku, sluncem si nechávala barvit vlasy do medova, aby se mohla schovat za plášť letošního jara. Bledou tvář vystavovala paprskům, které ji s láskou jemnými rty líbaly. Nebe se podobalo říčkám - bylo nádherně čisté, zdobené bělavými oblásky. I ono se usmívalo na čaroslečnu, co se pokoušela usušit si slzy štěstí zdobící dlouhé řasy. Zamrkala víčky. Nachvíli odkryla své oči, dva akvamaríny, kousky podmořského světa fantazie. Málokdy na krajinu hleděla fyzickým zrakem, protože pravou krásu viděla pouze svým otevřeným srdcem - křišťálem. Nikdy se nezamýšlela, zda spatří sny odehrávající se v nejtajnějších představách.
Poslepu pátrala po rozcuchaném pařízku větrem vyvrácené vrby. Posadila se. Již cítila na dlaních pobíhající víly s pomněnkovými šátky s šálkem sedmikráskového čaje v drobounkých ručičkách. Bez váhání se napila tekuté radosti. Mezitím přiletěly půvabné elfí dívky na sametových pegasích. Připomínaly bohyni Artemis, nebojácné, přece tolik zranitelné. Dryády se rozhodly vyzvat lidskou dušičku k tanci.
Luna se utápěla v láskyplných slovech, protože jako doprovod si flétničky vzaly sylfy. Opatrně foukaly ty nejjemnější tóny. Přímo lahodily ušním čakrám. Pocházely z přírody, nedotčené, té poskytující bezmeznou oporu.(....)

Z nedalekého křoví vystoupila žena, od hlavy po paty porostlá mechem. Neposedné, čtyřlístkovitě zelené pramínky si svázala do culíků. Štíhlá, mladá postava se vlnila vděkem. V obličeji se již zračilo pár vrásek - asi je vykouzlil smích.
Luna bez váhání poklekla. Znaly se, Matka s Dcerou..

Matka Příroda a Člověk!

*****

Pozn: Ukázka z připravovaného příběhu, který bych věnovala všem, co věří!*
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mniška | Web | 12. března 2012 v 21:23 | Reagovat

To jsi strašně hodná, Ty také neustále někomu něco věnuješ. Tvé srdce je čisté, opravdu jako ten křišťál. Je to kouzelné. Vždy, když sem vkročím, je to tu jako v jiném světě. A víš, že jsi mě teď docela "nakazila?" Ne, že bych už dříve nepodléhala přírodě, to ne, už nějakou dobu myslím na to, že se podívám, jestli je možné se dostat do nějaké organizace na ochranu zvířat jakožto laik. Ale je to tu takový malý začarovaný lesík, který svými liánovitými úponky dokážou přitáhnout srdce návštěvníka!

2 Petr Hynek | E-mail | Web | 12. března 2012 v 21:32 | Reagovat

Miluji tvůj český jazyk, tak poeticky libozvučný, že každý tvůj článek musím číst vícekrát... Navíc s hlubokou duchovní myšlenkou. Rád sem chodím a budu :-)

3 Spiiiidy | E-mail | Web | 13. března 2012 v 6:56 | Reagovat

http://www.youtube.com/watch?v=Lt9TGrwlDZQ

To je TAK krásný :) Stejně, jako se luna utápěla v láskyplných slovech, tak se utápím já v těch tvých ... protože jsou naplněné tím, co každý, ať už vědomky, nebo nevědomky hledá ...

Děkuji, že jsi, a že věříš (a víš) ... ^^

4 Ebolin | Web | 13. března 2012 v 13:47 | Reagovat

Nádherný...
Okouzlující a částmi bohužel či bohudíky pravdivý příběh, plný lásky a úcty...
A ano[1]:, neustále někomu něco věnuješ... Občas mám pocit, že ty sama jsi vílí potomek Matky Přírody...
Ten příběh, moc se na něj těším, až jej vstřebám...

5 Terless | E-mail | Web | 13. března 2012 v 18:31 | Reagovat

ach... neskutečně zasněné... přesně jako Ty..! fascinuje mě Tvůj styl psaní, nedokážu to ani popsat slovy... zkrátka tohle je nádhera, balzám pro duši, jako kdybych poslouchala moje oblíbené klavírní skladby od Yanniho nebo relaxační zvuky... okouzlující jako Ty! :)

6 Amelie | Web | 13. března 2012 v 19:44 | Reagovat

Nádherné, něžné, duši hladící. Díky.

7 Fredy Kruger | 13. března 2012 v 22:23 | Reagovat

" Co dělá  Matka Příroda  " ?

.... " Já jmenuji se  Przihoda,
Příroda není mou mámou " !

... Muž vykoukl obalen slámou,
dlouhé vlasy ... a neholen

" To není Przihoda ... ty vole !
toť hlava  Joseffa  Pyndioura  " !

" Kol stohu, ať nikdo se necourá " !
Wagabund v stohu  to nedořek,
... již cc .. tak stodvacet plechovek
vylétlo !  též láhve od piva !

Zasažen Wladymir  Dusspiwa
dvěma láhvemi do temene ....
Jann  Szuk  řve : " dostal jsem do wemene " !
... svíjí se bolestí v rozkroku...
" Já ti to hnízdo rozkopu " !

V slámě již oba hrabou do úmoru !
" Marno!  má vyhrabanou hlubokou noru,
kdoví, kam díra ta,povede " !

Muži jsou zlostí bez sebe !

8 Rabe | Web | 14. března 2012 v 9:18 | Reagovat

krásně popsáno, příroda je nádherná ale křehká a my ji ničíme každým dnem víc

9 Elisis | Web | 14. března 2012 v 21:05 | Reagovat

Tvá slova jsou tak líbezná, nevím jak to více popsat. Krása. Opravdu je to čtení pro pohlazení. Kéž by bylo více takových človíčků jako ty, svět by pak byl hnedle lepším :-)
A kéž by bylo více takových dcer ..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama